Mám svou hlavu

Oba rodiče Niny Provaan Smetanové – Karel a Alice Pinkovi – zasvětili svůj život gastronomii. O jejím tatínkovi, doyenu českých číšníků Karlu Pinkovi, jsme psali zde. On i jeho paní Alice, autorka mnoha gastronomických publikací, si přáli, aby dcery Maria a Nina šly v jejich stopách. Z Marii se stala uznávaná gastronomická novinářka, Nina ale zvolila jinou cestu k naplnění rodičovského přání.

Od palety k muzeu

„Gastronomie byla v naší rodině všudypřítomná a tatínek si samozřejmě přál, abychom se také my, jeho dcery, zaměstnaly v některém z odvětví jeho oboru. Sestra dlouhá léta pracovala v oborovém časopise o gastronomii, ale já jsem od dětství chtěla být malířkou. Na tatínkovo naléhání, abych pracovala v gastronomii, jsem mu vždycky říkala: ‚Jako akademická malířka se vždycky můžu vrátit do kuchyně, jako kuchařka se ale nikdy nestanu akademickou malířkou.‘ A jak vidíte, nakonec se tatínkovo přání přece jen splnilo,“ usmívá se paní Nina, se kterou jsme si dali schůzku v Muzeu gastronomie, které nedávno se svým manželem Ladislavem otevřela v pražské Jakubské ulici (www.muzeumgastronomie. cz). Ale nepředbíhejme, od volby povolání k muzeu vedla dlouhá cesta. Po absolvování gymnázia vystudovala Nina Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, obor oděv. To jí spolu s dobrými jazykovými znalostmi umožnilo zaměstnání v tehdy prestižní firmě ÚBOK.

Tady měla možnost cestovat, poznávat a samozřejmě také vytvářet módní trendy. I v tomto oboru se ale občas gastronomie dotkla – v 90. letech totiž vytvořila kolekci oblečení všech zaměstnanců (kuchyně a restaurace samozřejmě nevyjímaje) karlovarského hotelu Pupp a pražských Forum a Palace. Kromě toho všichni, jak rodina Pinkových, tak Provaan, byli a stále jsou velcí sběratelé a milovníci starožitných předmětů souvisejících s gastronomií. „Nic z toho, co se vztahuje k vaření, jsme nikdy nevyhodili. Já sama miluji krásné příbory (některé jsou tady v muzeu) a porcelánové nádobí. Manžel měl zase vizi muzea, takže sbíral různé artefakty, spíš exponáty zemědělského charakteru. Naše chalupa pak byla původně vejminek řezníka, a tak jsme spolu s domem získali také spoustu řeznického nářadí – třeba řeznický špalek nebo zabijačkové náčiní, které jsme samozřejmě přenesli sem do muzea a chceme je tu také prakticky využít.“

Předehra

Ještě předtím, než vůbec vznikla myšlenka založit Muzeum gastronomie, podílel se Ladislav Provaan na vybudování Muzea čokolády v Celetné ulici v roce 2008. Inspiraci našel ve stejném muzeu v belgických Bruggách. Od této zkušenosti pak už byl jen krůček k rozhodnutí pustit se do zmapování kulinární historie. Na rodinné oslavě o rok později se už debata o koncepci muzea rozjela naplno. Vyšla z přání Asociace kuchařů a cukrářů, kterou reprodukovala sestra Maria – zmapovat a vystavit historii české gastronomie formou Síně slávy osobností z oboru. Manželova reakce byla –‚proč rovnou neudělat muzeum gastronomie?‘ A pustil se rovnou do scénáře. Následovala práce na textech a výběr obrázků – do ní se zapojila nejen sestra, další členové rodiny, přátelé a kamarádi,“ vzpomíná paní Nina a pokračuje: „Prakticky hned jsme také začali hledat vhodné prostory, kde by mohlo takové muzeum být, a postupně jsme se dopracovali až k domu č. 12 v Jakubské ulici.

Kamarádka tu kdysi měla restauraci. Zjistili jsme, že nyní jsou prostory opuštěné a tento nádherný jednopatrový historický objekt s pěkným dvorem a dřevěnou pavlačí, jehož historie sahá až do roku 1401, chátrá. Vsadili jsme na genius loci měšťanského domu, který se ve středověku nacházel v areálu královského dvora, a rozhodli se, že tady vybudujeme naše vysněné muzeum. Manželovi – on je neuvěřitelný detektiv – se pak podařilo dohledat majitele domu. Obrátili jsme se na jejich dceru, která se pro myšlenku muzea nadchla, a domluvili jsme se na nájmu. Pak už se rozběhlo cosi, co jsme nedokázali a ani nechtěli zastavit. Majitelé nám vyšli vstříc se základními opravami objektu. Opravili střechu a udělali repase oken. Na podzim roku 2011 jsme nastoupili my, nadchnuti myšlenkou, že v únoru (k oslavě devadesátých narozenin mého tatínka) tu otevřeme muzeum gastronomie.“

První chod

Paní Nina mi ukazuje tlustou složku a líčí cestu začínajícího provozovatele muzea: „Magistrát hlavního města Prahy nám pomohl finančně zajistit akvizici některých artefaktů a jejich ošetření. Oborové profesní organizace nás alespoň povzbudivě poplácaly po zádech. Vstříc nám vyšlo Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Muzeum hlavního města Prahy a Národní zemědělské muzeum, které nám ochotně přislíbilo pomoc s nejstarší expozicí.“ Tak daleko, aby už mohli začít zařizovat, Nina s manželem ale ještě zatím nebyli. Dům se zaplnil dělníky, kteří se pustili do oprav interiérů. „Jak se práce rozeběhly, zjišťovali jsme, že jejich rozsah bude mnohem delší, než jsme původně odhadovali. Před očima a pod zednickým náčiním se nám postupně odkrývaly stopy po předchozích obyvatelích domu.

Třeba po malíři pokojů, který stěny svého bytu či dílny pokryl precizními vzorky své práce. Spoustu práce nám taky dalo dát do pořádku krásné vídeňské parkety v prostorách, kde je nyní historická expozice tuzemské gastroscény – Síně slávy, jejímž partnerem se stala Česká centrála cestovního ruchu – Czechtourism a Kudy z nudy, což nám umožnilo expozici dokončit.“ Ladislav Provaan je nejen šikovný architekt, ale jeho smysl pro detail mu zde přičlenil také úlohu restaurátora, opraváře a všeuměla – kutila, majícího na starosti vše technické až po historicky věrné modely starodávných kuchyní. Jeho paní pak nezapře výtvarnou profesi – výběr a úprava obrázků a textilie jsou její zásluhou originální a nádherné. Navíc ale příležitostně dělá průvodkyni, pokladní a jakoukoli jinou práci, které je v novém projektu stále nad hlavu.

O slavnosti a hostech

Únorové datum sice Nina a její manžel nestihli, ale v polovině května Muzeum gastronomie otevřeli. Pro profesionály je jistě největším lákadlem expozice historie tuzemské kulinární scény, k vidění je také sbírka kuchařek Magdaleny Dobromily Rettigové, včetně jejího prvního vydání. Pro současné kuchaře, kteří by návštěvníkům chtěli předvést své umění, je tu naopak připravena špičková moderní kuchyně. Plány má Nina Provaan rozsáhlé. Do budoucna tu chtějí zbudovat hravou expozici pro děti, zatím je dokončena historie vývoje kuchyní včetně miniatur pokojíků pro panenky, historie pivovarnictví a sekce destilátů a vína. Na všem se ale průběžně pilně pracuje. Provoz zatím totiž financují sami a jednání s PIS a cestovními kancelářemi ještě probíhá, takže nám nezbývá než sympatickému páru držet palce a přát jim, aby v blízkém budoucnu k mnoha exponátům, které pocházejí z jejich rodinných sbírek či patří k zapůjčeným předmětům, začaly co nejdříve přibývat další. Jak říká paní Nina: „Když si jednou něco usmyslím, dotáhnu to do konce!“

(Foto: Tomáš Lébr)