Vilém Vrabec – curriculum vitae

Po první světové válce se vydal do světa na zkušenou. Jeho první cesta vedla do Berlína. Aby si vydělal na studia na soukromé uměleckoprůmyslové škole, ve dne pracoval jako aranžér výkladních skříní největšího zdejšího lahůdkářství Kempiňski a v noci vypomáhal v kuchyni lahůdkářství.

Po roce ale stejně musel pro nedostatek peněz studia i Berlín opustit a vrátit se domů. Jak sám vzpomíná v článku Jaroslava Roudenského v časopise Signál koncem 70. let: „Definitivně jsem si ale vyjasnil dilema, zda jít cestou výtvarníka, či se věnovat kulinářství. Nechtěl jsem nic dělat napůl a svou ctižádost jsem přenesl do světa kuchyní, zatímco malování mi zůstalo jako koníček. Věděl jsem, že to nebudu mít lehké, protože nemám v kapse glejt vyučeného kuchaře.“

V Praze nastoupil jako aranžér výkladních skříní proslulého Lippertova lahůdkářství, ale brzy tu už začal uplatňovat své berlínské zkušenosti při zavádění receptur studené kuchyně. Následovala zahraniční praxe, nejprve v hotelu Baška na ostrově Krk a po absolvování vojenské služby pak v Anglii, Švýcarsku, Německu a Rakousku. „Vyhledával
jsem prvotřídní hotely,“ říká v článku dále pan Vrabec.

„Zaklepal jsem na dveře londýnského Savoye. Musel jsem se však jako nevyučený spokojit s místem volontéra, což znamenalo pracovat za byt a stravu a dělat, co bylo třeba.“ Jednu sezonu působil v karlovarském hotelu Pupp coby kuchař studené kuchyně,
později v mariánskolázeňském Esplanade a ostravském Grand automatu. V roce 1926 ho
ostravská obchodní akademie požádala, aby vedl dekorativní a aranžérský kurz. Ten byl tak úspěšný, že ve finále obdržel od ministerstva školství dekret na pořádání pravidelných kurzů vaření.

„Mým snem bylo otevření stálého kuchařského učiliště v hlavním městě. K tomu ale bylo třeba mnoho financí, a tak jsem se vydal na turné republikou a v desítkách měst uspořádal kursy vaření. Potom jsem v Praze hledal hygienicky i jinak odpovídající místo,
až jsem je našel na rohu Štěpánské a Řeznické ulice za nájem 55 tisíc Kč ročně. V roce 1929 jsem konečně mohl otevřít své kuchařské učiliště,“ pokračuje ve vzpomínkách v článku Vilém Vrabec. I když mu tuto školu tehdejší režim znárodnil, jako zaměstnanec tu pracoval až do roku 1961, kdy odešel do penze. Jeho kurzy prošlo na 28 tisíc frekventantů, kuchařky Státního sanatoria, kuchaři našich námořních lodí, přednášel i kuchařkám prezidentské kanceláře.

V jeho archivu jsou i ocenění za zlepšovatelskou práci. Například v roce 1959 ho ministerstvo obrany vyznamenalo za vyřešení tepelného zpracování sušených brambor. Podílel se i na vývoji Pribináčku. Jeho kuchařských knih, které byly publikovány v rozmezí let 1931 až 2000, vyšlo v mnoha nákladech ke dvěma milionům kusů. Před Vánocemi by mělo na trh přijít nejaktuálnější vydání jeho Velké kuchařky. Těšíme se!