Lady remoska

O tom, že RUDOLF FLEISCHMANN učil Elku Kosinerovou řídit auto, věděla celá Proseč. Éterická kráska Elka totiž přejela sousedovic psa. Mladý Fleischmann přišel do závodu s vyšíváním pana Kosinera jako účetní a Elku si tenkrát vzal. V roce 1929, 11. listopadu, se v Praze narodila Milena Ruth Fleischmannová.

V roce 1931 malé Mileně zemřela maminka. Protože tatínek měl nemocné průdušky, poznává během léčení v Poličce svou budoucí ženu a Milena v pěti letech dostane sestru Evu. Milenin tatínek byl mimochodem obdivovatel Thomase Manna, a byl to právě on, kdo v roce 1936 Mannovi pomohl získat československé státní občanství. „Když Mann přijel do Proseče, do centra kulturního života, byl překvapen, že s ním vzdělaní místní konverzovali plynulou francouzštinou,“ vzpomíná paní Milena.

Tísnivá třicátá léta, německá okupace a příjezd mladého britského bankéře s kulatými brýlemi Nicolase Wintona zamíchaly kartami osudů 669 dětí, mezi nimiž fi gurují i jména Věry Gissingové, Karla Reisze nebo Joe Schlesingera, který prý
„předtím než nastoupil do vlaku, čekal schovaný na nádraží v záchodě“, říká Milena o dětech, s nimiž ji spojil osud.

Winton organizuje přesuny potomků vystrašených rodičů do Británie, hledá britské rodiny, které by se o děti postaraly, vyřizuje formality. První z šesti „Wintonových vlaků“ vyjíždí 14. března 1939; v tom předposledním byste 31. července našli dvě sestry, devítiletou Milenu a čtyřletou Evu Fleischmannovy.

Atmosféru na peroně si asi těžko můžeme představit, ostatně leccos se prý dalo přečíst z obličejů rodičů. Pro Milenu to však bylo spíše dobrodružství. Vlak s poslední skupinou dětí už nikdy neodjel. Když Milena z vlaku vystoupila, uměla zazpívat „God Save the Queen“ a trochu německy.

Ačkoli většina dětí už rodiče nikdy neuviděla, Milenin nemocný tatínek již v Anglii čekal, maminka přijela přes Norsko o rok později. Milena bydlí v jedné anglické rodině kousek u Manchesteru a chodí do československé školy, přestěhované kvůli bombardování z Londýna do Walesu. „Vůbec mi nešla latina, šel mi zpěv, kreslení…

Pamatuju si, že mě paní učitelka poslala do kouta na hanbu a já jsem tam začala tancovat, celá třída se smála…“ Svá další studia absolvuje na škole pro budoucí ošetřovatelky a ve vzduchu visí otázka, co dál. Paní Milena nikdy nešla pro nápad daleko, a když se podíváte na její fotky, už od dětství tam najdete šibalskou jiskru v očích.

Jednoho dne si tedy podává inzerát do francouzského deníku Le Figaro a v roce 1949 odjíždí do Grenoblu jako jedna z prvních au pair. „Ve Francii jsem potkala jednoho inženýra z Lucemburku, protože jsem chodila do L‘Alliance française, no a začali jsme spolu kamarádit. Ale když jsem se v roce 1951 vrátila a potkala nastávajícího manžela, tak jsem mu napsala, že do Lucemburku nepojedu,“ vzpomíná na své mládí.

S budoucím manželem Milenu seznámil její tatínek, protože se mu pro dceru líbil. V roce 1954 si Milena bere George Grenfell-Bainese, úspěšného architekta, viceprezidenta British Institute of Architects, zakladatele Building Design Partnership a otce dvou dcer, ke kterým později v manželství plném hudby přibude dcera a syn.

„Když jsem ho potkala, měl vlastní dům s ústředním topením – v té době v Británii nic běžného. Manžel vždycky žertem říkal, že jsem si ho vzala právě proto, že byl první Angličan s takto komfortním bytovým vybavením. Kulinářské námluvy V době, kdy se paní Milena vdávala, neuměla vařit. „Francouzi, u kterých jsem pracovala, měli kromě šoféra i kuchařku.“ Jenže: „Manžel měl před svatbou rakouskou služebnou a zasněně mluvil o jejích štrúdlech.“

Milena se tedy musela naučit vařit velmi rychle. Jak se dělá kulinářská show, si osobně obhlídla ve Francii. „V sedmdesátých letech jsem jednou byla u holiče, čtu si časopis, a tam byl inzerát kulinářských kurzů: přijďte vařit do Francie. Tak jsem to říkala manželovi, že by se mi to líbilo a – víte, on byl fantastickej – řekl tak jeď. A tak jsem jela do Deauville. V Deauville nám předváděl francouzský šéfuchař a celé to překládala jedna Angličanka.

Já jsem hned poznala, že neumí vařit, ale jen jsem seděla a nic neříkala. Druhý den překladatelka odjela s nějakou nemocnou paní a požádala mě, jestli bych za ni nezaskočila (Milena si zamnula ruce). Šéfuchař vařil, já tlumočila. Krásně nám to spolu šlo! Až mi nabídl, jestli bychom spolu nemohli spolupracovat.“ Paní Milena tenkrát odjela domů, v hlavě jak jinak než nápad, který skončil pozváním šéfuchaře z Deauville na týden francouzské kuchyně v Prestonu, korunovaný ohromným úspěchem.

„No a potom jsme si pro charitu paní starostové vymysleli divadlo, byla to pohádka o princezně, co zakopla na ulici o žábu, ta se změnila v prince který řekl, že si ji vezme, když se naučí vařit… A tak jsme večer v divadle opravdu vařili.“ Nefalšovanou gastronomickou osobností se Lady Milena stala před devíti lety. Objevila Britům malý zázrak, který spatřil světlo světa v roce 1957 v Kostelci nad Černými lesy a od roku 1964 nese ochrannou známku Remoska.

Obrození Remosky

Počátek zní jednoduše. Paní Milena v Čechách koupila Remosku jako dárek na přání. Když dojela do Anglie, uvědomila si, že tam tuhle nadanou minitroubu nesežene. Nelenila a zavolala dnes už do Frenštátu pod Radhoštěm. Telefon zvedl ředitel obchodu a marketingu Ivo Svoboda. „Ona na mě tenkrát dost řvala,“ popisuje s úsměvem Ivo Svoboda. „Zeptala se, proč není možné Remosku sehnat v Anglii a já odpověděl, že tam nemáme žádného partnera. A Milena řekla: já vám někoho seženu. Já jsem jí řekl: vy jste můj anděl. A Milena partnera sehnala.“ Lady Remoska, jak se paní Mileně láskyplně říká, totiž znala dámu jménem Michelle Kershaw.

Přivezla jí jeden vzorek a Michelle se rozhodla přidat Remosku do prodejního katalogu. V říjnu panu Svobodovi přišla objednávka na pět set kusů Remosky, v lednu vyšel katalog. Během prvního týdne prodali všech pět set kusů „a byl průšvih“, pokračuje spokojeně pan Svoboda.

V roce 2001 Remoska získala cenu časopisu Good Housekeeping coby Vynález roku a na britských ostrovech se jí zatím prodalo 150 000 kusů. Aby anglické hospodyňky nestály nad Remoskou bezradně, první kniha receptů byla překladem kuchařky Kariny Havlů. Anglické recepty pak Milena osobně zkoušela pro použití v Remosce, dnes už si lze listovat v její nové kuchařce Remoska Cooking s mnoha inovativními předpisy.

Český středobod britského vesmíru V 60. letech s manželem pomáhala českým architektům. Lady Milena je mistryní organizování, ať už to je setkání členů British-Czech-Slovak Association, které přemístila ze škaredé hospody do zahrady mezi českou a slovenskou ambasádou, setkání bývalých studentů Československé školy ve Walesu, pořádání dobročinných akcí projektu Srdce bez hranic nebo výměny studentů gastronomie.

Dáma s velkým srdcem a milovnice hudby (právě se vrátila z Chopinova festivalu,
do Čech přiváží k hostování hudební perly jako Merseyside Youth Orchestra) je patronka Nadace Emy Destinnové, laureátka cen Gratias Agit, Česká žena ve světě či držitelka Medaile za zásluhy.

„Milena i zastavuje studentky na ulici v Prestonu, když je slyší mluvit česky, jestli jim nic nechybí,“ vypráví pan Svoboda. Na její koláče (z Remosky samozřejmě) chodí všichni, kdo se ocitnou v Anglii, stejně jako k babičce. Svoje vnoučata i pravnoučata učí dělat knedlíky…

Paní Milena je zkrátka ztělesněním energie, lásky a dobré vůle stejně výjimečným jako úžasný český patent jménem Remoska.

Text: DITA KLEPKOVÁ, časopis F.O.O.D.