Bublanina versus clafoutis

Kdy přesně se bublanina usídlila v české kuchyni, asi nezjistíme, ale podle Magdaleny Dobromily Rettigové byste si mohli už v polovině 19. století upéct buď takzvaný třešňovec, nebo bublaninu švestkovou. Těsto na obojí je stejné, ale podobá se mnohem víc francouzskému vzoru než pozdějšímu piškotovému těstu. Podle Rettigové se ovoce rozložené ve formě zalévá těstíčkem ze smetany (250 ml) a vajec (5 ks), zahuštěným trochou strouhanky (z 1 housky) a ovoněným citronovou kůrou. Navrch se poklade plátky másla, posype cukrem a upeče dozlatova.

Francouzská spojka

Po Francii se clafoutis údajně rozšířil v 19. století z oblasti Limousinu, proslulé šťavnatými tmavými třešněmi. Pravý limousinský clafoutis (název prý pochází od slovesa clafir, naplnit, zjevně formu těstem) se nikdy nepeče z vypeckovaných třešní. Aromatické oleje, které se z pecek pomocí tepla trouby uvolňují, zesilují třešňovou vůni celého moučníku. Podobně jako třešňový clafoutis je možné připravovat a také se připravuje moučník i z jiného ovoce, třeba meruněk, broskví, borůvek či fíků, ale podle limousinské tradice už by se měl nazývat flaugnarde. Oproti české bublanině, jejíž těsto je dnes spíš piškotové, je to francouzské řidší a podobá se palačinkovému.