Zvuk průzračné řeky

Bylo to dáno od samotného prvopočátku. „Když mě maminka přinesla z porodnice, všichni říkali, že mám šikmé oči.“ Malé Darje to po celé dětství nikdo neodpáral a nedá se říct, že by jí to nevadilo. „A pak se všichni smáli, že jsem si vzala Japonce a žila s ním přes třicet let.“ rádio panasonic K Japonsku Darja neměla žádný vztah, „snad že jsme doma měli rádio Panasonic“. V devatenácti letech odešla po maturitě na Obchodní akademii ze Slaného od rodičů do Prahy.

Několik let vytancovávala svoji nezkrotnost ve skupině Franka Towena Jazz Dance na prknech Klicperova divadla. Přes den tančila, večer pracovala v počítačovém centru. První práce ji zavála na zámek Mnichovo Hradiště a právě tam vlastně začíná příběh, který se jen těžko vtěsnává na jednu normostranu. V každé japonské učebnici historie o Evropě stojí třicetiletá válka jako důkaz evropské jinakosti.

Za setkání průvodkyně Darji a Jošimičiho tak vlastně může dějepis, protože ze studií v Německu si Jošimiči zajel do Mnichova Hradiště právě proto, aby se podíval na hrobku Albrechta z Valdštejna. Jenže dech mu nevzal kus kamene, ale hezká, blonďatá Češka. Neznalost japonštiny, tehdejší doba a pochybnosti rodiny („všichni se sázeli, že se okamžitě vrátím“) – stejně jim nebylo pomoci. „Můj tatínek si ale dal podmínku, že než se definitivně rozhodnu, musím se jet do Japonska podívat,“ říká Darja.

Doufal, že realita ji přesvědčí. Po měsíci v japnské megalopoli – Tokiu mu dala za pravdu. Nepsané zákony země haiku, kaligrafie, origami a pokémonů byly prostě jiné: „Tady já nepřežiju,“ myslela si. Celou dobu letu domů přemýšlela, aby se nakonec rozhodla, že se nevdá. Jenže rodiče tenkrát čekali na ruzyňském letišti a na jejich dychtivou první otázku: „Co budeš dělat?“ Darja ke svému vlastnímu překvapení odpověděla: „Já si ho vezmu.“

Ztratit se v šerosvitu

Znak „kawa“ znamená řeka, „sumi“ zase průzračná, čistá. Tak jednoduchá plavba životem ale Darju nečekala. Svatba s nezbytným povolením z Bartolomějské byla roku 1977 na Staroměstské radnici. Joši přijel na pět dní, Darja Kawasumi si pak
dalšího tři čtvrtě roku vyběhávala vystěhovalecký pas. A pak dívka vychovávaná socialismem zocelenou maminkou s přesvědčením, že žena má být na manželovi nezávislá, odjela do země poslušných, cupitajících manželek.

Paní Kawasumi studovala třináct hodin denně japonštinu na Mezinárodní křesťanské univerzitě v Tokiu. Akademicky vzato věděla, že se Východ se Západem těžko snesou, zdravý rozum napovídal, že nejlepší by bylo ujet. Útěk se ale nekonal,
Darja čekala první dítě. A pokračovala ve studiu: „Byla jsem student, o kterém psali v novinách.“ Jako první v historii totiž jezdila na kole do školy těhotná, pak se synem (vlastně nejmladším studentem univerzity) na zádech.

Mimochodem, syn na této univerzitě opravdu nyní studuje. O chod domácnosti se dělila s tetou. Ta vařila japonskou kuchyni. Darja si nechala poslat maminčinu kuchařku z roku 1954 a upekla svůj první štrúdl. Protože byl z těsta, pro Jošiho to byl
chleba. „Byla jsem zhrzená,“ říká Darja. Podmínky pro mladé manželství byly bojové, Joši pobýval do noci v práci, přesto Darja nepřestávala chrlit nápady, se kterými Japonci nevěděli, co si počít… Na apríla se rozhodla uspořádat večírek a uvařit ovar – nic menšího než celou prasečí hlavu.

Pobouřený Joši se chtěl rozvést, ale pak všechny obešel s varováním, že „praštěná Darja má připravenou hlavu“. Příprava typicky českého pokrmu Darje sice pořádně zavařila, ale nakonec to byl absolutní úspěch. Japonci fotili, hrála se Humoreska,
zpívalo se „tancuj, tancuj, vykrůcaj“ a jediný, kdo ovar nejedl, byla Darja. Původně šílený nápad tak nakonec lahodně překlenul kulturní bariéry.

Na ty manželské ale už nestačil. Do Čech Darja utíkala po promoci, opět těhotná. Druhý syn se narodil ve Slaném, třetí ale opět v Japonsku. Během deseti let kolísajícího vztahu tak přišli na svět tři kluci a jedna holčička, a také mnohá životní
poučení. Tři roky strávila Darja s manželem a rodinou také v Turecku. Pak přišel rok 1989 a paní Kawasumi se rozhodla usadit v Čechách.

Miyabi

Jazyky a filozofii Darja díky politickému škraloupu tatínka původně studovat nemohla. Až když se po revoluci vrátila domů do Česka, vystudovala japanologii na Karlově univerzitě. Diplomovou práci věnovala čajovému obřadu. Čajový domek ostatně vybudovala i doma u rodičů, kde pořádala čajové obřady. Prostředí ani rodinná situace ale jejímu koníčku příliš nenahrávaly: „Rodiče začali nenávidět i vůni sojovky“, vzpomíná.

Tak se zrodila idea Miyabi. Filozofie restaurace, která loni oslavila 15 let, vychází z myšlenek čajového obřadu. „Host a hostitel nemůžou být odděleni, i když kuchař
vaří dole. Musejí na sebe alespoň myslet.“ Precizní gesta, kodifikované rituály – ceremonie čaje vlastně paní Kawasumi přivedla k japonské gastronomii.

Restaurace pak zdaleka Myiabi přesahuje rozměr pouhé restaurace. Je místem symbiózy dvou diametrálně odlišných kultur. Funguje i přesto, že Darja Kawasumi momentálně studuje teologii a mezinárodní komunikaci ve Spojených státech, a chod Miyabi řídí pouze na dálku.

Možná to je její otevřeností, možná životem, v němž se vždy snažila skloubit protichůdné světy a situace, možná naturelem rozené hostitelky: „Vždycky přemýšlím, jak projevit úctu.“ Zkrátka, funguje to. Čajový domek je sice prozatím ve fázi plánu, naštěstí schváleného. Těšíme se čím nás Darja překvapí! www.miyabi.