Hledat na gastronomické mapě naší republiky restaurace, v nichž by se dala vychutnat slovenská jídla, vyžaduje hodně trpělivosti, ale nakonec jsme navštívili v Čechách dvě.
Pozvánka k Čirině
Vejde se sem jen třicet osob. Na restauraci dost málo, na posezení tak akorát. Ale do tohoto lokálu se chodí především na nevšední posezení.
Charismatická Irena Košíková dokázala vytvořit v Navrátilově ulici prostředí, které sem přitahuje nejen Slováky, kteří se usadili v Praze, ale i pravověrné Čechy mající přátelský vztah k našim sousedům, rádi se s nimi setkávají, a k tomu ochutnají i voňavé lahůdky, jež jim ve slovenském i maďarském podání zdejší kuchyně nabízí. Přátelská a domácká atmosféra zde denně potvrzuje, že majitelka zvolila název podniku skutečně trefně: Posezení u Čiriny. Nezasvěcenému se může jméno zdát poněkud zvláštní, ale stálí hosté, mezi kterými nechybějí umělci, byznysmeni i veřejně činní lidé slovenské i české národnosti, vědí, jak jej dešifrovat. Paní Košíková pochází z maďarské rodiny a Čirina je zdrobnělina jejího křestního jména.
„K vaření jsem se dostala naprosto přirozeným způsobem již ve svém dětství. Moje babička vařila v Pešti bohatému grófovi a maminka byla v kuchyni prostě fantastická,“ vypráví paní Irena o tom, co ji přitáhlo ke kuchařskému řemeslu. „A pak mě provázelo hodně štěstí. Vzala jsem si jedinečného muže, který mi vytvořil ideální zázemí, potkala jsem řadu výborných profesionálů a především skvělých lidí, kteří dokázali mou práci ocenit.“ Mezi ně patřili například hosté proslulé restaurace U Zlatého rožně v Dejvicích, po roce 1990 přišlo podnětné sedmileté působení v rezidenci řeckého ambasadora. Zkušenosti z diplomatických kruhů uplatnila zejména v době, kdy vařila pro manžele Havlovy. Jak svědčí děkovná slova bývalého pana prezidenta i jeho manželky, této role se zhostila na jedničku.
Před dvanácti lety ji přesvědčil manžel Petr, aby si otevřela vlastní podnik. Tak vzniklo její „Posezení“. Pohodová oáza v elegantním, ale přesto domáckém prostředí a se špičkovou kuchyní. Ta má slovenský a maďarský říz. „Mají k sobě blízko. Pro mne, která vyrostla na Slovensku v maďarské rodině, je jejich propojení zcela přirozené,“ vysvětluje svůj přístup k jídelnímu repertoáru paní Košíková.
Slovenský základ tu mají brynzové halušky, strapačky se zelím či kapustnica, uherský tokáň na víně s tarhoňou (typická maďarská těstovina) nebo hortobáďská palačinka. Často se obě kuchyně prolínají, kdy halušky doprovázejí maďarskou přípravu masa. Svůj široký záběr dokládají i jídla, která jsou inspirována jinými geografickými
oblastmi. Například svíčková je oblečená jednou jako Stroganov, podruhé jako pekingská. Naprostou lahodou jsou pak dezerty. Skvělá jablíčka s čokoládou a skořicí stejně jako palačinka s ricottou a směsí lesního ovoce. K chuti i dobré náladě, která je tu doma, přispívá i pečlivá nabídka nápojů, nikoli široká, zato kvalitní. Naše i zahraniční vína, k nimž musíme připočítat i zdomácnělý Egri Bikavér a výborné
pálenky. Tím hlavním magnetem je však téměř rodinná atmosféra, ke které velkou měrou přispívá právě hostitelka. Kromě svého kuchařského umění, které pro milovníky slovenské a maďarské gastronomie zachytila i ve svých třech kuchařských knihách, je to i její neobyčejný rozhled v dalších oborech – je vášnivou čtenářkou, milovnicí divadla, zvláště opery, i sběratelkou grafiky. A tak často sedí a diskutuje s běžnými i prominentními hosty na různá témata. Zkrátka atmosféra, v jaké je příjemné pobýt.
Unknown media type: gallery
Nefalšované „haluše“ pod Ještědem
„Kolem přibývají stále nové pizzerie nebo restaurace s různými exotickými jídly, a tak jsem si řekla, že to zkusím jinak. Založila jsem si podnik Slovenská, orientovaný na tamní kuchyni,“ vysvětluje **Kamila Hojdíková** svůj nápad.
Byl to docela risk. Zřídit si v Liberci přeplněném restauracemi v málo frekventované oblasti podnik, který nejde s módním trendem, chtělo značnou dávku odvahy. Té
však má energická paní Hojdíková na rozdávání a zcela v duchu svého temperamentu podlehla impulzu a vsadila na své dlouholeté zkušenosti z pohostinské branže i na odlišnost, kterou se svému podniku od začátku snažila vtisknout.
„Mám spoustu kamarádek ze Slovenska, tak jsem sem pozvala od nich tři babičky a ty nás přes dva měsíce učily, jak se připravují echtovní jídla z jejich končin,“ vypráví paní Kamila, jak to před sedmi lety začalo. S názvem si hlavu příliš nelámala, a ten tak již na první pohled signalizuje, co restauraci Slovenská profiluje. Představu o jejím rázu měla její majitelka hned od startu jasnou: „Od počátku jsem se snažila vytvořit domácí prostředí, kde se host cítí příjemně a najde kromě kvalitního jídla i přátelskou, pohodovou atmosféru. Tomu jsem podřídila i veškeré zařízení interiéru,
které se však hodně často mění. A to nejen podle mých představ, ale často
také díky hostům.“
Barvy stěn i dekorace se kreativně proměňují podle sezony. Návštěvníci si již zvykli na to, že zde najdou mnoho dekorativních předmětů, které mohou vyměnit třeba za něco, co mají doma. K této neformální burze dochází i mezi nimi navzájem. V létě k pohodové atmosféře přispívá sezení na velké terase, kde se pohodlně nají až sedmdesát hostů, v zimě pak krb, u kterého si je možné přihřát záda i nohy v hlubokých křeslech a útěšných pohovkách. Hosty sem táhne nejen příjemná nálada, kterou dokáže šarmantní a společensky naladěná paní Kamila navodit, ale profesionalita restauračního zázemí. Z moderně vybavené kuchyně směřují na stoly talíře naplněné jednoduše, ale vkusně naaranžovanými pokrmy, u nichž již vůně naznačuje, že host zde dostává jídlo ze surovin, které moc chemie neviděly. Do Slovenské je dodávají již vyzkoušení domácí dodavatelé, některé sem putují z pár kilometrů vzdáleného Polska. Brzo se ukázalo, že sázka na slovenské speciality byla také trefa. V Liberci žije poměrně dost rodáků ze Slovenska, většinou ze smíšených manželství. Když paní Anna Rajová, pevně třímající žezlo zdejší kuchyně, připravuje halušky na patnáctero způsobů, tak mnozí říkají, že jsou chutnější než v jejich rodné zemi.
„Haluše“ si rychle získaly oblibu u návštěvníků – nejen ty klasické s brynzou, zelím a uzeným masem, ale také s taveným či plísňovým sýrem a slaninou, s kuřecím masem s omáčkou posílenou třiašedesátiprocentní polskou smetanou, vrchol pak tvoří zapečené se čtyřmi druhy sýrů. Halušky se však objeví i na talíři s králičím stehnem, které patří k nejatraktivnějším položkám v menu. Nefalšované kapustnice se za sezonu sní také několik desítek litrů. Zapít tyto specialitky slovenským vínem a pálenkou patří již k rituálu pohostinství. Jídelní lístek pochopitelně nabízí i pokrmy, které patří k repertoáru našich restaurací – těstoviny, různé úpravy z hovězího, vepřového i kuřecího masa. K voňavým lahůdkám patří různé úpravy panenky, ta s olivami a provensálskou omáčkou je neobyčejně povedená, i když s ní tvrdě soutěží domácí způsob přípravy s hříbky na smetaně. Přeliv z čerstvých hub sluší i kýtě plněné žampiony. Z kuřecího boduje plátek se slaninou, špenátem a česnekovou omáčkou a také pikantní s rokfórem. Na vášnivější pojídače masa líčí kuchyně ve Slovenské především řadou bifteků, které si host může podle přání nechat dochutit sedmi druhy různých omáček.
U klientely, která se schází v letních měsících na terase, nacházejí uznání grilované speciality. Zejména děti rády vychutnávají kuřecí z grilu ve sladkém podání, při kterém maso doprovází ovoce. V klidu zeleného zákoutí, ve kterém tiše šumí i umělý vodopád, mohou rodiče vychutnávat steaky připravené samozřejmě z kvalitního masa. Přitom mají na dohled své potomky, kteří po jídle s elánem využívají i dětský koutek. Nebývale široká je nabídka polévek – podle sezony putují na talíře houbová, špenátový a žampionový krém, česnečka, rajčatová, cibulačka se slaninou a chybět nesmí ani domácí hovězí vývar. Liberecká Slovenská zkrátka žije. I díky profesionalitě a pracovitosti majitelky se podařilo vytvořit ze zvenku nenápadně vyhlížející restaurace jakési společenské centrum, ve kterém se konají rodinné oslavy, akce pro děti, o víkendech si zde zamuzicírují i někteří z hostů. Nad talířem s vonícími haluškami si také mnozí připomenou, hodně daleko od řeky Moravy, že k sobě Češi a Slováci mají stále blízko.