O Magdaleně Artmanové a spolku Domácnost aneb psaní ku chvále ctihodné paní Magdaleny
Václav Malovický
|
25. 1. 2012
Vizitka
Kdykoli jedu či jdu Lazarskou ulicí v Praze, neopomenu se zadívat na bílý, vysoký, neorenesanční dům č. p. 3, dnes sídlo italské banky, kterému dominuje na fasádě ve štuku vyvedený velký nápis Domácnost.
Je to budova, která by měla mít bronzovou desku s nápisem, že právě zde se zrodila a vlastně institucionalizovala tradice současné české kuchyně, a kam by čeští kuchaři a kuchařky měli klást květiny a věnce. Postavil ji spolek Domácnost a v roce 1895 zde otevřel První českou kuchařskou školu založenou na počest stého výročí narození Magdaleny Artmanové, provdané Rettigové. Tato škola zde působila až do roku 1949, kdy byla její činnost „ukončena“.
Začněme ale od počátku.
O „tiše oddané“ ženě
Možná se zeptáte, kdo že byla tato žena? Jmenovala se Magdalena Artmanová a narodila se 31. 1. 1785 ve Všeradicích na Berounsku jako dcera vrchnostenského purkrabího hraběte Šporka. Ačkoli se naučila číst v pěti letech, do školy začala chodit až v deseti. Byla tiché a křesťanské víře zcela oddané dítě. Ráda prý naslouchala příběhům čeládky a prostého lidu venkovského, pilně studovala i ve škole, kde ji zajímaly zejména biblické příběhy.
V den svých 23. narozenin se provdala za Jana Aloise Sudiprava Rettiga - právníka, muže uměnímilovného, malíře, hudebníka, spisovatele a překladatele, českého Němce, nadšeného pro české obrozenecké snahy. Chtěl, aby se doma mluvilo česky, a Magdalena jako správně vychovaná žena té doby a oddaná manželka se svému muži snažila vyhovět.
A jak se událo, že se stala slavnou českou spisovatelkou? Literatura uvádí dva okamžiky, které rozhodly o jejím osudu. Ten první nastal 26. července 1819 při oslavě jejích jmenin v Ústí nad Labem, kde její muž právě působil. Oslavy se zúčastnili i manželé Korábovi. František Koráb byl, jak bychom to dnes nazvali, „ošetřujícím lékařem“ Rettigové, která byla poměrně často a vlekle nemocná. On i jeho manželka byli navíc nadšenými českými vlastenci. Právě jejich údiv a úsměv nad zvláštní komoleninou češtiny a němčiny přinutil oslavenkyni vyhlásit, že za každé německé slovo, které odteď společnost použije, se musí složit pokuta ve výši jednoho vídeňského groše.
Současně bylo rozhodnuto, že z vybraných peněz se pořídí knihovna a paní Magdalena byla zvolena knihovnicí. Nevím, kolik peněz se vybralo, ale protože se pořídilo dohromady na třicet knih, málo to určitě nebylo.
A protože Rettigová byla ženou „tiše oddanou“, vzala svou novou funkci ve společenském životě vážně. Všechny knížky nejprve sama přečetla, aby o nich mohla zasvěceně hovořit. Začala se zdokonalovat v psané češtině a již v lednu 1820 sepsala provolání, vybízející české ženy k pěstování českého jazyka i četbě českých knih. Sama opsala sto jeho exemplářů a rozeslala je po Čechách, Moravě a do Vídně. Zkontaktovala se tak s mnoha známými vlastenci.
Druhý zlomový okamžik nastal před rokem 1826. Tehdy se Magdalena D. Rettigová vypravila do Hradce Králové, aby zakoupila pro knihovnu u Jana Hostivíta Pospíšila, známého vlastence, nakladatele a knihkupce, nějaké nové knihy. Pan nakladatel kvitoval s povděkem, že má zájem o českou literaturu, a když se dozvěděl, že paní Rettigová také píše a s úspěchem svoje práce předčítá, nabídl jí jejich vydání.
V Zieglerově „Dobroslavu“ pak začaly vycházet její texty a Pospíšil se stal na dlouhá léta jejím hlavním nakladatelem. Právě od něj prý pochází myšlenka na vydání její nejslavnější a nejrozšířenější knihy Domácí kuchařka aneb Pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské vyšlé v roce 1826. Pro některé současníky odsuzující českou kuchyni by bylo určitě zajímavé zjištění, jak málo prostoru je v knize věnováno tučným masitým pokrmům. Jsou zde ale různé rady pro začínající hospodyňky a manželky, které by dnešní emancipované dívky a ženy tvrdě odmítaly.
Pro velký úspěch se v roce 1831 kuchařka dočkává druhého vydání, o dva roky později vychází i německy. Rettigová se poté soustředila právě na sepisování praktických knížek. Kromě stále doplňovaného vydání Domácí kuchařky zaujalo Kafíčko a vše co sladkého 100 předpisů atd. z roku 1843, Dobrá rada slovanským venkovankám aneb Pojednání, kterak by ony pokrmy prosté, laciné i chutné připravovaly, a tak se buď pro budoucí svou domácnost aneb pro službu cvičit mohly z roku 1838, Mladá hospodyňka v domácnosti, jak sobě počínati má, aby spokojenosti své i manželovy došla z roku 1840 a Pojednání o telecím mase, každému, komu se přejídáno věnováno.
Dovolte mi také připomenout dvě, dnes bychom řekli bulvární, informace z jejího života. Manžel J. S. Rettig si jednou na adresu jejích kulinárních výzkumů posteskl: „Kdybych dostal alespoň trochu kloudné polívky. Ale to ne. Panička samé novoty - i z bramborové nati - pořád zkouší a vymýšlí.“ V původních vydáních jejích knih také nenajdete ani zmínku o rajských jablkách. Zajímalo mě to, ostatní dobové kuchařky je totiž již běžně uvádějí. Pravda je mile ženská. Paní Rettigová totiž rajčata neměla ráda, a tak se rozhodla je ignorovat!
Poslední životní období Magdaleny Dobromily Rettigové je poznamenáno vážným úrazem ruky a přestěhováním se s rodinou do Litomyšle, kde s obtížemi pokračovala ve své práci. Zemřela zde 5. srpna 1845 a byla pohřbena na litomyšlském hřbitově.
Z jejích jedenácti dětí do stáří dospěly Syn Josef Ondřej Rettig se stal členem piaristického řádu, působil jako uznávaný profesor a posléze jako rektor gymnázia v Nepomuku u Plzně.
Proč o Rettigové rád - i když s výhradami - vyprávím a píšu? Pocházím z Nepomuku a moje babička Marie Vydrová byla v roce 1906 absolventkou První české kuchařské školy spolku Domácnost.
Kuchařka jako hit
Možná, že někteří máte ve své knihovně zažloutlé vydání knížky s názvem Kuchařská kniha - sbírka vyzkoušených jídelních předpisů vydaná péčí spolku Domácnost s portrétem paní Magdaleny na titulní straně. I když tuto knihu Rettigová nenapsala, přece jen s její osobností souvisí.
V zakladatelském prohlášení spolku totiž stojí: „Spolek Domácnost se zařídil v roce 1895 na počest stých narozenin Magdaleny Rettigové, slavné kuchařky a spisovatelky české, aby umožněno bylo vychovávati české dívky k dokonalosti v onom povolání, jímž jejich pramatky se proslavily, zůstavivše jménu české hospodyně pověst nejskvělejší.“ Ve výboru i předsednictvu Domácnosti po všechna léta vždy najdeme ženy slavných jmen - Annu Podlipnou, Elišku Krásnohorskou, Žofii Podlipskou, Renatu Tyršovou, Andělu Randovou, Věnceslavu Lužickou, Annu Holinovou, Josefu Náprstkovou, Annu Preissovou, Terézu Novákovou, Pavlínu Křižíkovou a další, povětšinou členky Amerického klubu dam - prvního českého ženského spolku založeného v roce 1865 Karolinou Světlou z iniciativy Vojty Náprstka.
V prvním vydání Kuchařky Domácnosti z února 1890 se v předmluvě dočteme, že spolek „podává milým a ctěným spolusestrám svým ve vlastech českoslovanských kuchařskou knihu, do níž vkládá předpisy jídel, která ve spolkové kuchyni se upravila. Jest to pouze přehled toho, čemu v naší škole se vyučovalo, a daleky jsme toho, abychom dílo toto vydávaly za nějakou úplnou školu v kuchařství… Naše kuchařská kniha má však v prvé řadě na zření českou kuchyni, jakkoliv nevylučuje uznaných, ano po většině zdomácnělých již u nás jídel ciziny.“
Kniha se zde také deklarativně hlásí k měšťanské kuchyni. Toto první vydání nabízí 1113 předpisů, druhé 1131, třetí 1392 a osmé, po mé babičce, z roku 1905, již 1493 receptů. Řada předpisů z prací Magdaleny Dobromily Rettigové dosud vychází. Recepty byly upravovány, a také bezostyšně přejímány do jiných kuchařek již za jejího života. První „aktualizátorkou“ byla již dcera vydavatele Pospíšila - Antonie Dušánková, další pak byly kuchařky a učitelky ve spolkové škole. Dnes již nelze zjistit, kolik kuchařských knih spolku bylo do roku 1948 vytištěno. Domnívám se však, že to bylo nejvíc vydaných a česky psaných kuchařek do roku 1948.
Kuchařské knihy Domácnosti dnes nabyly zcela mimořádného významu, a to nejen sběratelského. Jsou skutečnou učebnicí měšťanské kuchyně, na kterou navazují dnešní snahy o hledání autentické české kuchyně. Nebojíme se již slova měšťanská, neidealizujeme kuchyni venkova, či dokonce dělnictva. Hledáme sice autenticitu, ale i potěšení, zážitek a především snahu o identifikaci v dnešním multikulturním světě. Nebojme se ani slova „národní“. Jsem přesvědčen, že právě proto jsou dnes Kuchařky Domácnosti víc než kvalitním a inspirativním čtením.
Trochu dobové nostalgie závěrem. Jsem vděčný své babičce Marii, že dochovala a pečlivě opatrovala nejen knihu, ale i doklady k 6 týdnů trvajícímu školení: vysvědčení, ale i potvrzení za zaplacené obědy, fakturu za nákup textilu ke studiu - ručníků, kapesníků, ubrusu včetně prachovek -, přijímací dopis i pokyny ke studiu a podmínky přijímací. V nich čteme i půvabné věty: Oblek vymění se za jednoduchý a k vaření lépe se hodící, ale vždy vkusný, v šatně. Pásenka jest nezbytná, taktéž musí žákyně míti své utěráky, malý kuchyňský nůž a lžíci.
Měl bych obdivovat odvahu jejích rodičů vyslat do Prahy z jihočeské Blatné mladou, svobodnou dívku na šest neděl zcela samotnou. A jen mne mrzí, že tiskem vydané a pečlivě uchovávané přednášky Elišky Krásnohorské, Žofie Podlipské i Věnceslavy Lužické o působení českých žen v Domácnosti, o vývoji ženských ručních prací, stejně jako první známá přednáška v Čechách o čínské domácnosti od dr. Rudolfa Dvořáka zmizely při stěhování kdesi v nenávratnu.
Dovolím si na závěr nabídnout věty z úvodu 8. vydání z roku 1905. Věřím, že na chvíli se přenesete nejen do oné doby, ale najdete v nich i ony stále platné myšlenky: „V ruce žen od pravěku vložen důležitý a velevýznamný úkol, pečovati o výživu člověka. Péče tato zejména soustřeďuje se ve vaření a připravování pokrmův.
Umění kuchařské, čili jak prostě je zoveme v obecné mluv,vaření‘, učí nás, kterak lze syrové a nezáživné látky zpracovati a pomoci ohně upraviti z nich pokrmy výživné, zdravé, syté a chutné.“
Nechybělo ani upozornění, že studentky si mají pečlivě přečíst následující Názvosloví kuchyňské, „které podobá se klíči, kterým přečteme i nejtajnější písmo“. Nemohu se ubránit povzdechu, kéž by tolik praktických rad měla většina současných kuchařek. A co mě překvapilo snad nejvíc -Česká škola kuchařská nabízela výuku, zakázky na uvaření jednotlivých jídel, ale zajišťovala i soukromé zábavy a celé hostiny. Byla tedy vlastně asi i první českou cateringovou společností. Čest její chutné památce!