Křehká tanečnice

Křehká tanečnice

Palačinky – s marmeládou, čerstvým ovocem a se šlehačkou či jen tak poprášené skořicovým cukrem. Milujeme je všichni. Ale i ony mají svoji hvězdu, navždy patřící umělkyni jménem Suzette.

Popeleční středa, která ukončuje masopustní veselí a v křesťanské tradici zahajuje čtyřicetidenní půst, letos připadá na 22. 2. Úterek, který jí předchází, je ještě nazýván masopustním. Dnes se v řadě zemí stal i poněkud neobvyklým svátkem – totiž takzvaným Dnem palačinek.

Svátek placiček

Slaví se především v anglosaských zemích a zvyk pojídat v poslední karnevalový den právě chutné smažené placičky je vysvětlován tím, že jde o jídlo syté, sladké, smažené na tuku a tím splňující požadavky pokrmu, který má před následným půstem zasytit. Neznamená to ovšem, že se nejrůzněji tvarované palačinky pojídají jen v tento den. Staly se pochoutkou tak oblíbenou, že se leckde dají pokládat za takřka národní pokrm (připomeňme jen americko-kanadské pancakes s javorovým sirupem) nebo jsou vysloveně „značkovou“ sladkostí podávanou při slavnostnějších příležitostech.

To je jistě případ zjemnělé francouzské verze palačinek, crepes. Oproti středoevropským a americkým jsou podstatně tenčí, často se připravují na speciálních plotýnkách za pomoci šikovného „roztírátka“, doplňují vybranými postupy, jako je flambování, a přísadami, jako je čokoláda či likéry. Dnes jsou crepes ozdobou klasických menu, ale i oblíbenou chuťovkou připravovanou na pařížských a bruselských bulvárech ve specializovaných creperiích. Připravují se v mnoha verzích, s bezpočtem náplní, i slaných.

Královská příhoda

„Když jsem pracoval s rozžhavenými pánvemi, vzňal se mi likér. Měl jsem za to, že je to můj konec, vždyť sám korunní princ a jeho přátelé nedočkavě čekali na dezert. Měl jsem snad začít znovu, od úplného začátku? Pak jsem ochutnal šťávu a zjistil, že vznikla ta nejkrásnější melodie sladkých chutí, kterou jsem kdy ochutnal. A myslím si to dodnes. Nehoda s plameny byla přesně tou šťástnou náhodou, která mi pomohla sjednotit všechny nástroje do sladké harmonie chutí… Princ jedl palačinky vidličkou, ale na šťávu použil lžíci.

Zeptal se mě na jméno pokrmu, který s takovou chutí snědl. Odpověděl jsem, že jej chci nazvat Crepes Princesse – chápal, že je ženského rodu a že mu chci i vzdát poctu, ale s hraným rozhořčením namítl, že v místnosti je přítomna jiná dáma. Ta vstala, uchopila své skrovné sukničky a vysekla čiperné pukrlátko. Změnil byste, tázalo se Jeho Veličenstvo, Crepes Princesse na Crepes Suzette?

A tak se zrodil pokrm, který, jak se vskutku domnívám, by změnil lidožrouta v džentlmena.“ Takto vzpomíná pozdější slavný šéfkuchař Henri Charpentier na příhodu, jež se odehrála roku 1895, kdy jako patnáctiletý kuchtík působil ve slavném Café de Paris v Monte Carlu. Zmíněným monarchou byl budoucí anglický král Eduard VII., jehož na večeři doprovázela jistá tanečnice jménem Suzette.

Diskuze ke článku

  • Nejsou zde zatím žádné komentáře.

Další články z rubriky