Narodil se roku 1901 v Horním Růžodole na Liberecku ve velmi chudé rodině. Už jako chlapec vynikal v kreslení, a i když jeho odborný učitel doporučoval, aby šel studovat výtvarnou školu, jeho rodiče si to nemohli dovolit.
Po první světové válce se vydal do světa na zkušenou. Jeho první cesta vedla do Berlína. Aby si vydělal na studia na soukromé uměleckoprůmyslové škole, ve dne pracoval jako aranžér výkladních skříní největšího zdejšího lahůdkářství Kempiňski a v noci vypomáhal v kuchyni lahůdkářství.
Po roce ale stejně musel pro nedostatek peněz studia i Berlín opustit a vrátit se domů. Jak sám vzpomíná v článku Jaroslava Roudenského v časopise Signál koncem 70. let: „Definitivně jsem si ale vyjasnil dilema, zda jít cestou výtvarníka, či se věnovat kulinářství. Nechtěl jsem nic dělat napůl a svou ctižádost jsem přenesl do světa kuchyní, zatímco malování mi zůstalo jako koníček. Věděl jsem, že to nebudu mít lehké, protože nemám v kapse glejt vyučeného kuchaře.“
V Praze nastoupil jako aranžér výkladních skříní proslulého Lippertova lahůdkářství, ale brzy tu už začal uplatňovat své berlínské zkušenosti při zavádění receptur studené kuchyně. Následovala zahraniční praxe, nejprve v hotelu Baška na ostrově Krk a po absolvování vojenské služby pak v Anglii, Švýcarsku, Německu a Rakousku. „Vyhledával
jsem prvotřídní hotely,“ říká v článku dále pan Vrabec.
„Zaklepal jsem na dveře londýnského Savoye. Musel jsem se však jako nevyučený spokojit s místem volontéra, což znamenalo pracovat za byt a stravu a dělat, co bylo třeba.“ Jednu sezonu působil v karlovarském hotelu Pupp coby kuchař studené kuchyně,
později v mariánskolázeňském Esplanade a ostravském Grand automatu. V roce 1926 ho
ostravská obchodní akademie požádala, aby vedl dekorativní a aranžérský kurz. Ten byl tak úspěšný, že ve finále obdržel od ministerstva školství dekret na pořádání pravidelných kurzů vaření.
„Mým snem bylo otevření stálého kuchařského učiliště v hlavním městě. K tomu ale bylo třeba mnoho financí, a tak jsem se vydal na turné republikou a v desítkách měst uspořádal kursy vaření. Potom jsem v Praze hledal hygienicky i jinak odpovídající místo,
až jsem je našel na rohu Štěpánské a Řeznické ulice za nájem 55 tisíc Kč ročně. V roce 1929 jsem konečně mohl otevřít své kuchařské učiliště,“ pokračuje ve vzpomínkách v článku Vilém Vrabec. I když mu tuto školu tehdejší režim znárodnil, jako zaměstnanec tu pracoval až do roku 1961, kdy odešel do penze. Jeho kurzy prošlo na 28 tisíc frekventantů, kuchařky Státního sanatoria, kuchaři našich námořních lodí, přednášel i kuchařkám prezidentské kanceláře.
V jeho archivu jsou i ocenění za zlepšovatelskou práci. Například v roce 1959 ho ministerstvo obrany vyznamenalo za vyřešení tepelného zpracování sušených brambor. Podílel se i na vývoji Pribináčku. Jeho kuchařských knih, které byly publikovány v rozmezí let 1931 až 2000, vyšlo v mnoha nákladech ke dvěma milionům kusů. Před Vánocemi by mělo na trh přijít nejaktuálnější vydání jeho Velké kuchařky. Těšíme se!
Diskuze ke článku
Karel vrabec
|10. 12. 2011 12:50
Vím o tom, že mám slavného předka Viléma Vrabce. Něco mi o něm řekl můj otec Karel Vrabec. Otec bohužel už nežije, zemřel v roce 1982 a narodil se v roce 1906 v obci Myštěves u Nového Bydžova. Otec měl ještě bratra Bohouše a sestru Marii, všichni o Vilémovi Vrabcovi hovořili, jaké měl ve svém zařízení v Praze renomé, že pochutiny, které dokázal vykouzlit byly vyjmečné, prostě pravá česká kuchyně. Moje sestra Hana Vrabcová snad podědila po Vilémovi Vrabcovi něco z jeho umu, protože se také věnuje vymýšlením různých receptů, snad to vydá někdy knižně. Kdyby se někdo po přečtení mého příspěvku z rodu Vrabců, ozval ať sem napíše příspěvek. Bydlím v Chomutově
Dr.Dr. Jan Berwid-Buquoy
|13. 8. 2011 12:19
Po I. světové válce disponovala ČSR nejlepšími kuchaři na světě. Ovšem, nikde se o tom nic nedočtete. To, že české dějiny zachytily takové kapacity jako byl Vilém Vrabec a Josef Bittermann je pouze šťastnou náhodou. Další gastronomické kapacity, jako byly např. Josef Borek, Jaroslav Trávníček atd., upadly definitivně v zapomění. Zde se nachází vážná propast v naším pojetí dějin české kuchyně.
Já jsem si na kuchařku Viléma Vrabce šetřila penízky asi od sedmé třídy zákl.školy - stála mě tehdy kolem 80 kč, ale protože jsem jako dítě žádné kapesné od rodičů nedostávala, šetřila jsem korunku po korunce z peněz , co jsem občas dostala na svačinu..Dnes se tomu mnozí mladí jistě pousmějí, ale tak to u nás bylo.Ve třetí třídě - 9 let jsem si udělala první dort a vždy jsem věděla , že kuchařina a cukrařina mě bude bavit.Nakonec jsem se i kuchařkou vyučila a své povolání měla skutečně jako koníčka.Živilo mě to 33 let.Kuchařka Vilém Vrabce - byla moje první vlaštovka, která mi určila směr života a mého milovaného povolání..Děkuji Viléme!!! :-) :-) :-) :-)